Pepa z lontu píše:Desítky let se tisíce inženýrů pachtilo za dokonale rovnou obrazovkou. A až se jim to povedlo, přišel nějaký trouba s nápadem tu krásně placatou obrazovku ohnout.
...
Tohle je zavádějící formulace. Ta starší obrazovka měla aktivní plochu zakřivenou tak, že její fiktivní střed křivosti ležel z pohledu diváka ZA obrazem, takže bylo potřeba kompenzovat zkreslení tvaru obrazu právě jeho promítnutím na tuhle zakřivenou plochu z jednoho bodu (elektronová tryska nebo optickej projektor v případě plátna). Když navíc divák nesledoval obraz ze směru přesně kolmýho na skutečnou plochu obrazu, u těch starších obrazovek mu "utíkalo" zobrazení na vzdálenějším okraji "někam za obzor" - proto se konstruktéři pídili po dosažení co nejlepší rovinnosti plochy, aby byl sledovací úhel pro bod blíž k divákovi i dál od něj pokud možno co nejshodnější. To všechno se týká zobrazovačů sledovanejch z takový vzdálenosti, ve který divák může sledovat CELEJ OBRAZ BEZ POHNUTÍ OKA DO STRAN (nebo nahoru-dolů).
Naproti tomu nejmodernější zobrazovače, který už mají jak vysokej počet zobrazovacích bodů, tak i mnohem větší plochu a díky vysokýmu rozlišení i umožňujou pozorování z menší vzdálenosti, aniž by se obraz "rozsypal na pixely", umožňujou sledování obrazu "i s kroucením očima" nebo dokonce "s kroucením hlavou" = pozorovací vzdálenost u nich je už tak malá ve vztahu k rozměru vlastního obrazu, že divák bez změny nasměrování očí nedokáže svým prostorovým zorným polem obsáhnout celej obraz a musí proto, aby "přehlídnul obraz zleva doprava" pohnout nejen očima, ale v krajních případech i celou hlavou.
Pak dochází k jevu, kdy má okraje obrazu dál od očí a aby nemusel "očima přeostřovat" neboli aby nemusela automatická fyziologická regulace vzdálenosti zaostření (nevědomá regulační smyčka, kdy při posunutí pohledu automaticky přeostřujeme oči na potřebnou vzdálenost) MĚNIT VZDÁLENOST ZAOSTŘENÍ, což by vedlo ke ztrátě dojmu z kontinuálního zobrazení a v krajním případě vede až ke ztrátě orientace diváka a k projevům fyzický nevolnosti stejně jako v autě, vlaku nebo v letadle, je fyziologicky potřebný PŘIBLÍŽIT vzdálenější okraje obrazu k divákovi - neboli zakřivit rovinu zobrazení tak, že fiktivní střed křivosti je PŘED obrazem = obraz začíná víc nebo míň diváka OBKLOPOVAT a vzniká tím přirozenější "panoramatický" zobrazení, ze kterýho ani při delším sledování nebolí oči, hlava a nehrozí další fyzický nepohodlí až nevolnost.
Proto tvrzení že "DESÍTKY LET SE OBRAZOVKY NAROVNÁVALY, ABY JE ZAS NĚJAKEJ JOUDA OHNUL"
bez dodatku o účelu toho rovnání a dalšího ohýbání JE NESMYSLNÝM ZAVÁDĚNÍM AŽ KLAMÁNÍM ČTENÁŘE/POSLUCHAČE - DOKONCE BYCH SE TO NEBÁL NAZVAT BIGOTNÍ DEMAGOGIÍ...
je mi tady z toho na blití.