Dají se nějak obecně popsat výhody a nevýhody dvou různých způsobů řešení basové sekce reprosoustav: jeden velký basák 25-30 cm vs 2-3 malé basáky 16/17 cm? Cílem je čistý dynamický rozlišující pevný a dobře definovaný bas s vyrovnanou charakteristikou. Ne žádné tuc tuc hučo duňo...
Čistě dojmologicky a psychoakusticky bych se klonil spíš k jednomu velkému basáku, jehož plocha by asi měla mít lepší předpoklady k vygenerování "velkých" basových zvukových vln. Díky té ploše může mít menší výchylku a tedy se pohybovat v lineární části svého zdvihu.
Pro menší basáky zase mluví menší hmotnost pohyblivé části, tím pádem menší setrvačnost, menší deformace kónusu, tedy teoreticky lepší předpoklady k rychlejším a přesnějším reakcím na signál. Nutnost jejich větší fyzické výchylky pro dosažení shodného akustického tlaku je kompenzovaná právě tím větším počtem.
Na druhou stranu, když si tak vzpomenu, co jsem kdy kde slyšel, tak nejlepší dojem z basů mívám spíš z beden s velkými basáky...
Vím, že zásadní je také konstrukce ozvučnice (velikost, tvar, tuhost, vnitřní konstrukce...) a hlavně akustika, ale pro udržení jednoduchosti tématu bych tohle zanedbal.