Teda Bošu, až jsem zatlačil slzu
Lásku k čisté reprodukci jsem zdědil po otci a již od útlých let jsem s ním procházel všemi stádii HiFi. Z Dolby C jsme se radovali oba stejně - já malý a on jako malý.
Asi první "audio" vzpomínka je na den, kdy mladí rodiče vyjeli na Pincku do Tuzexu pro nový koberec a vrátili se s magnetofonem (pásky, kotouče). O několik let později již nastoupilo video a kazety, které otec používal hlavně jako záznamník zvuku (kvalitnější pásky, proti malým kazetám). Toto mu vydrželo až do prvního výletu do NDR, kde pořídil starší CD přehrávač. Bylo to úžasné zařízení, které krom vyhnání gramofonu, disponovalo vyloženě záludnou mechanikou pro vkládání disků. Šuplík se po vysunutí ještě ručně rozložil a disk se uložil do něčeho podobného, co mají mechaniky v noteboocích, pak se vše složilo a zasunulo.
Nicméně problém s nahráváním stále přetrvával, proto videokazety ještě neřekly své poslední slovo.
Souběžně s otcovými experimenty s CD jsem já setrvával u gramofonu Tesla Supraphon GZC110 a víc než ty malé kazety, které jsem neměl rád ani chvíli, jsem si zamiloval rádio. Walkman jsem sice měl, ale kazetu jsem tam přehrál snad dvakrát. Šustění, deformace pásku a šelest mi vadil víc, než nemožnost si přehrát oblíbenou skladbu. To se nespravilo ani s nástupem chrom/metal pásek. Nicméně nějaké to vybavení (Sony TC-KA1ESA) pro přehrávání/záznam kazet jsme měli a já na nahrané kompilace ze satelitní MTV balil dívky. V té době jsem navíc už měl PC a po nocích jsem v DOSu na 486 kódoval mp1, později mp2 a experimentoval s MODy. Úplně živě si pamatuji, jak jsem šel koupit svou první zvukovou kartu a o pár let později první CD mechaniku - od té doby se PC označuje jako multimediální
Jako audio k PC jsem měl starý zesilovač/tuner Tesla HiFi 810A SP201 (krásný, ve dřevě), který ve spolupráci s různými reprobednami domácí výroby odváděl dokonalou práci. Beden jsme s otcem testovali celou řadu, on dlouho zůstal u metr vysokých odlitků z betonu s vlastním návrhem výhybky a repro Tesla. Já měl děsivé hrůzy (ale jsou tam "kaloťáky"), které předtím zvučely taneční sál v kulturním domě nějaké přilehlé obce:)
Za peníze z prázdninové brigády jsme s kamarádem nakoupili první vypalovačku (cca 14 tisíc) a začali pálit disky pro místní muzikanty. Záměr ovšem brzy narazil na zásadní parametr - čas. Vypalovačka byla jednorychlostní, tzn. vypálit 60 minut, trvalo 60 minut. A jak dlouho trvalo vypálit 100 disků…
Prázdná vypalovací média stála tehdy kolem 300–450 Kč a často se domlouvali kamarádi na společném vypálení dat na jeden disk. Vznikaly tak zajímavé kompilace, které cestovaly kdoví kam.
V době, kdy nastoupilo šílenství prostorového zvuku, jsme pořídili Sony Coloseum. Otec s ním ale nebyl spokojen (generace stereo) a tak jsem ty krabice od něj odkoupil. On si poskládal sestavu Sony a záznam na kazety konečně nahradil něčím, co dávalo smysl - minidiskem. V časopise Stereo&Video vyšla recenze sluchátek PortaPro a bylo jasno, že sestavu doplní.
Počáteční okouzlení subwooferem vymizelo stejně rychle, jak přišlo a Coloseum šlo z domu. Tesla ve dřevě se (spolu s monstr bednami) vrátila na stůl a na chvíli byl zase klid. S touto sestavou jsem se později (ve dvaceti) i odstěhoval.
Protože jsem již od mládí poslouchal hudbu z PC, CD jsem bral vždy jen jako vstup pro první vytvoření digitální kopie. Tou dobou to už byly dávno soubory MP3. Discman mi vadil podobně jako předcházející zařízení na kazety - možnost přehrávat MP3 přišla až později a audio disky měl velmi omezenou vyrovnávací paměť, neustále přeskakovaly, což bylo ještě horší, než kdyby hrály konstantně špatně.
Zasloužilou Teslu jsem vyměnil za receiver SONY STR-DE445, který sloužil několik let, aby pak byl nahrazen aktivními studiovými monitory (velké repro putovalo jako dar ke kamarádovi). Tyto jsem později doplnil o DAC/sluchátkový zesilovač a v této koncepci jsem již setrval do dnes. Sony se válel roky pod stolem, a když jsem v rámci zvědavosti udělal malé srovnání s aktuální sestavou, úplně jsem se lekl, jak hrozně to hraje a co jsem to tehdy poslouchal.
Zvuku zdar!