Měl jsem možnost mít doma na několik týdnů tyhle sloupové bedýnky. Vzhledem k tomu, kolik přehnaného nadšení i přehneného skepticismu zde na fóru tyhle bedny vyvolaly, byl jsem hodně zvědavej, jak to s nima je ve skutečnosti.
K přímému porovnání mám poctivě vyrobené stojanové repro od zaniknuvší české firmy Shan, konrétně jejich nejvyšší stojanový model Emotion E-500 s top reproduktory firmy Focal z řady Reference (http://atook.sweb.cz/E500.html). Koncepčně je to téměř pravý opak Teufelů – maloobjemová velmi tuhá dvoupásmová bedýnka. Vnějšími rozměry cca třetinová oproti Teufelům. Hmotností ale více než poloviční – za to může 3x tlustší přední stěna a téměř 2x tlustší ostatní stěny z dýhovaných MDF desek.
Dvoupásmová konstrukce, špičkový výškáč, ale jen jeden středobas 160mm v malé ozvučnici oproti trojpásmové konstrukci se dvěma 165mm ve velké ozvučnici… Cena Shanů ve své době cca trojnásobná oproti Teufelům. Více se bedny asi lišit nemohly.
Už tím mě to zajímalo.
Nepřímo pak porovnávám s dojmy z kombinace Shan E500 + Velodyne SPL1000, který jsem měl doma na několik týdnů loni na podzim. A také s dojmy ze sloupových Focal Aria 926, které se u mě na testování ohřály přes Vánoce a něco po nich.
Řetězec
Zdrojem zvuku byl po většinu času kritického poslechu notebook s Foobar2000 nastaveným na bit-perfect výstup prostřednictvím USB do DACu. Částečně pak také CD přehrávač NAD C525 BEE, který disponuje výtečnou rytmikou a dynamikou, ale vzdušností, prostorovostí a čistotou zvuku zaostává za kombinací Foobar+DAC v zesilovači.
Přes Teufley jsem také běžně poslouchal radio z éteru, TV vysílání, shlédnul několik filmů z SD i HD televizních kanálů a blu-ray přehrávače.
DAC je NAD MDC DAC 2 vestavěný do zesilovače. Zvukově je cca na úrovni stand-alone DACů v kategorii 10-15 tis. Kč.
Zesilovačem je NAD C375 BEE. Domácí integrovaná elektrárna schopná poslouchaným bednám dodávat mnohem vice energie než jakou jsou schopny bez poškození zpracovat aniž by při tom ztrácela smysl pro detail, prostor, dynamiku a stabilitu stereo zesilovače třídy 40 tis. Kč.
Signálová kabeláž je od Kabelguru, silová pak do Shanů bi-wiring Monitor Audio Silver 4x4mm2, do Teufelů kvalitní měděná dvoulinka 2x2,5mm2. Přehození silových kabelů vyvolalo dojem menšího prostoru a brilance výšek u Shanů, u Teufelů jsem nezaznamenal žádný rozdíl.
Konstrukce
Nebudu detailně popisovat konstrukci Teufelů, která je vidět z fotek ani technické parametry, které si každý může přečíst na webu výrobce.
Na první pohled bedny vypadají poctivě a precizně vyrobené. Zvlášť čistě na pohled a pro neznalé oko vypadají rozhodně na víc peněz než je oněch 11 tis. Kč, za které se dají běžně koupit. Mě osobně (!) na nich po vizuální stránce vadí 2 věci: až příliš zřejmá inspirace vzhledem beden B&W (žlutý střeďák plus „karbonový“ povrch kónusů) a ten dnes tolik moderní „IKEA“ vzhled prefabrikovaných materiálů. Tzn. na povrch vypadají perfektně, vše lícuje a je zpracované na oko velmi kvalitně, ale pod povrchem už to taková sláva není. Přiznávám, že můj pohled na design je ovlivněný osobními preferencemi. Mám rád fortelné a poctivé věci, přiznané materiály v jejich pokud možno přírodní podobě. Radši poctivý materiál a fortelná konstrukce za cenu menší dokonalosti pro oko než obráceně. Masivní tlusté dřevo s krásnou přirozenou byť „nedokonalou“ kresbou namísto tenké dřevotřísky potažené uměle vytvořenou krycí vrstvou umělé hmoty (laku). Ale o to zde nejde...
Pokud se na ozvučnici podíváme zevnitř, pak je vidět, že tohle je jedno z míst, kde se šetřilo. A bohužel se to nejspíš podepisuje na zvuku (o tom dále). Obvodové stěny jsou z cca 13mm tenké dřevotřísky. V celé bedně nenajdeme žádné vyztužení, žádné příčky. Vytlumená je jen více méně provizorně 2-3 cm tenkým a lehkým materiálem připomínajícím skelnou vatu. Zajímavé je, že jsou vytlumené jen boční stěny. Zadní stěna není vytlumena vůbec, stejně jako spodní a horní. To ale myslím moc nevadí, protože použitý materiál stejně moc z nižších středů a vyšších basů nepochytí.
Za zásadnější nedostatek považuju chybějící mechanické vyztužení ozvučnic příčkami. Díky velmi tenkým stěnám není korpus nijak zvlášť tuhý. I přes přítomnost dvou relativně velkých basserflexových nátrubků, které pomáhají zmenšovat vnitřní přetlak / podtlak uvnitř ozvučnic, jsou rezonance bočních stěn jasně patrné i při střední hladině hlasitosti reprodukce. Kde se bočnice Shanů díky menší a nesrovnatelně tužší ozvučnici ani nehnou, bočnice Teufelů už citelně tancují v rytmu dvou středobasů. Přidání dvou výztuh by výrobní náklady zvedlo o pár centů, ale tuhosti (a potažmo zvuku) by podle mého názoru pomohly znatelně. Být jejich majitelem, vážně bych uvažoval o umístění dvou vnitřních výztuch/rozpěr do ozvučnice – jednu pod výškáčem a druhou mezi bassreflexy – a o výměně firemního tlumícího materiálu za něco funkčnějšího, třeba hutný 4-5cm tlustý molitan k zadní, spodní a oběma bočním stěnám. Troufám si odhadovat, že posun ve zvuku by byl jedině pozitivní, viz níže.
Ale připomínám sám sobě: jsou to metr vysoké sloupky se čtyřmi reproduktory za 11 tisíc korun! Proto nelze čekat, že zde nebudou kompromisy.
Co je naopak potřeba pochválit, je celková hmotnost. 21 kilo na bednu je v téhle cenovce rozhodně velmi nadprůměrných. Na hmotnosti se velkou měrou podepisují opravdu masivní magnety středobasů a středového reproduktoru.
A co zvuk? Zajímá vás
? Asi jo, jinak byste se nedočetli až sem.Teufel Ultima 40 Mk2 jsou jednoduše řečeno rozverní puberťáci se vším kladným i záporným, co k tomu patří. Jsou energické, velmi dynamické, rozverné, mají obrovskou chuť chrlit ze sebe zvuk a v tom nejlepším mínění křičet “hurá, já hraju, koukejte na mě”. Jsou ale taky nepřesné, rozlítané na všechny strany, nepredikovatelné, neukočírované. Dělají si, co chtějí, hrajou si tu svou.
Prostě jako puberťáci
.Než ale začnu s popisem jednotlivých atributů zvuku, musím podotknout, že neuvedu-li jinak, týkají se moje poznatky soustředěného analytického poslechu v ideální poslechové pozici. Svoje poznatky uvádím v kontextu subjektivního “absolutního” hodnocení vymezeného mou zkušeností ve shodné akustice a na shodném řetězci se Shany E-500 (cca 35 tis. Kč v r. 2002), Velodyne SPL 1000 (40 tis. Kč v r. 2010) a Focal Aria 926 (50 tis. Kč).
Výšky
Vypíchnout u nich musím jejich dynamiku. To ostatně platí pro všechna pásma. Chuť každého z reproduktorů prostě hrát je typickou vlastností těhle Teufelů. Činely zahrají energicky a zněle, stejně jako elektronické zvuky v téhle části kmitočtového spektra.
Trochu horší je to s frekvenční vyrovnaností tohoto pásma. A to bohužel také platí pro všechna pásma. Neumím to popsat přesnými frekvencemi, ale výškáč Ultim 40 Mk2 nezahraje nejvyšší frekvence. Samozřejmě, že není úplně fér porovnávat titanovou kalotu Shanů s textilní kalotu Teufelů, která nemůže jít tak vysoko, ale pokud mám popsat své dojmy, nemůžu tohle nezmínit. Projevuje se to na dobře nahraných činelech, vyšších harmonických houslí, trubkách, saxofonu, které z Teufelů v nejvyšších souzvucích postrádají jiskru, přirozenost a živost.
Pokud půjdeme frekvenčně níž, do oblasti, kterou výškáč Teufelů hraje plnohodnotně, je slyšet trochu kovový nádech a zrnitost. Chybí jemnost, vzdušnost, ale hlavně rozlišení. Zároveň je tohle pásmo lehce zvýrazněné a pokud někdo o Teufelech píše jako o „bum-cink“ bednách, jde onen „cink“ právě za tímhle lehkým zvýrazněním a kovovostí. Co zde také trochu postrádám, je strmý nástup tranzientů. Na velmi pečlivě udělané hi-res (192/24) studiové nahrávce čistě bicích je několikrát zaznamenán osamocený silný úder do činelů. Teufely jej podají s obroušenou hranou.
Pokud postoupíme frekvenčně ještě níž, tedy na přechod mezi výškami a středy, tak zde je bohužel jasně patrný propad. Navázání výšek a středů není bezešvé. Při poslechu se to projevuje např. lehkou zastřeností ženských nebo dětských vokálů. Tomuhle jevu bych přisuzoval i celkově jakoby „teplejší“ podání Teufelů při prvním poslechu. Při pozornějším naslouchání je ale patrná ona pověstná deka, která v tomhle pásmu leží - bohužel pro lidské ucho velmi citlivém.
Celkově pro výšky platí, že pokud nahrávka obsahuje to pásmo, které výškáč Ultim zvládá hrát (a tohle pásmo není nijak úzké, to rozhodně ne!) nebo resp. v tomhle pásmu leží nosná informace výškového spektra konkrétní nahrávky, je to co se frekvenčního rozložení týká vcelku příjemné poslouchání. Vejdou se sem průměrné rockové nahrávky, elektronická hudba, drtivá většina filmových zvuků. Navíc, lidské ucho je mnohem méně citlivé na to, co frekvenčně chybí, takže po čase přestane vadit zejména absence nejvyšších frekvencí. Po delším poslechu Ultim a přepnutí na Shany se objeví přirozenost a vzdušnost (neudušenost) na nejvyšším konci. Shodný dojem jsem měl z Focalů 926. Teufely hrají výšky v porovnání s nimi energicky a zřetelně, ale chybí jim jemnost, rozlišení, vzdušnost, transparentnost, tranzienty... Jsou prostě takové „hrubozrnnější“.
Ale ok, 11 tis. Kč...
Středy
Už jsem to zmínil v předchozím odstavci. Vyšší středy jsou trochu vykradené a svázání s výškáčem není bezproblémové. Tím působí celé středové pásmo posunuté dolů. Pro popis mě napadají slova jako teplejší, vřelejší, zastřenější, vzdálenější. Naopak nižší středy, na hranici s basy, si zaslouží pochvalu. Jsou plné, znělé, akustickým nástrojům dodávají správnou velikost, mužský i ženský hlas dostane příjemný hrudní fundament.
Oblast mezi těmahle krajema středového pásmaje zabarvena trochu „telefonově“. Naplno to vynikne při poslechu v blízkém poli, kdy jsou středové reproduktory ve výšce ucha. Za tohle umístění bych designéra beden nakopal někam. Když se člověk v sedě zkroutí tak, aby měl ve výšce ucha výškový reproduktor, zvuk v horní polovině pásma se vyčistí a je mnohem přirozenější a příjemnější. Jenže, krom nemožnosti takhle sedět dýl než pokusně, je tam ucho už moc blízko středobasům, které o sobě v téhle poslechové poloze dávají vědět více než je správné. Osobně bych u těhle beden, které jsou naladěné tak, jak jsou, vyměnil polohy střeďáku a výškáče. Ale pozor, píšu o poslechu v blízkém poli. Pokud jsem si sednul na obvyklé poslechové místo, telefonový efekt se zmírní (ale nezmizí). Zatímco u Shanů je poslech v blízkém poli doslova pastvou pro uši co se detailů, prostorovosti a přesnosti reprodukce týká (odstranění vlivu místnosti), Teufelům spíše uškodí.
Ale samozřejmě, zde popisované rozdíly jsou jasně patrné při přímém porovnávání, tedy přepínání A a B páru reprosoustav. Při delším poslechu se ucho adaptuje a nevnímá to tak dramaticky. Ale přesnost tady hledat nelze. Zajímavé je, že na některých nahrávkách vyznívají středy až neobyčejně dobře, spojitě a dokonce i přirozeně. Jiná nahrávka ale nekompromisně odhalí, jak se věci mají. Přitom se nemusí nutně jednat o špičkovou audiofilskou nahrávku vs průměrnou nebo špatnou nahrávku. Prostě když něco vyhoví vkusu Teufelů, zahrají to přesvědčivě. Obecně si velmi dobře vedou při reprodukci např. hlasů v TV vysílání, které bývají nevýrazné. Ultimy dodají hloubku a přiblíží hlas realitě.
Basy
Energie. Síla. Velká dynamika. Kopák opravdu kopne, výbuch zadrnčí skleničkama ve vitríně, basová kytara se nezadržitelně dere ven z beden. I zde ale bedny za svou agilitu platí nepřesností. Podle mého názoru se zde naplno projevuje netuhost ozvučnice. Basům dominuje jedna nosná frekvence, jedna barva, která je všudy přítomná, tedy zní z Teufelů i když není obsažená v původní nahrávce., Mám za to, že je to projev pružící ozvučnice. Leží v oblasti vyšších basů, odhadem kolem 200 Hz. Plusem je, že v kolem téhle frekvence disponují Ultimy opravdu úderným, tvrdým, silným basem. Tyhle plusy subjektivně trochu maskují, že na oné frkvenci je těch basů trochu víc a zabarvují celkové podání téhle části spektra.
Zajímavé je zde srovnání se Shany co se spodního konce spektra týká. Nejhlubší basy nelze od regálovek se 160mm středobasem čekat. Nelze je čekat ani od Teufelů. Prostě malej basák, byť ve vícero expemplářích, se nemá šanci rovnat velkému basáku. Jak absolutní hodnotou nejnižší vyzařované frekvence v udávaném pásmu tolerance, tak v energii nejspodnějších oktáv. Basy prezentované Velodyne SPL1000 nebo bednama s 10’’, 12’’, 15’’ basáky jsou prostě zcela jiný sport...
Nicméně, pokud se vrátíme z hlubokého sklepení do sníženého přízemí, kde Shany i Teufely operují, tak je zřejmé, že Teufely překvapivě nejdou níž. Nejnižší slyšitelná a aspoň trochu smysluplně reprodukovaná frekvence je v mém prostoru 30m2 (75m3) u obou beden někde kolem 45 Hz (prostor tomu trochu pomáhá, v poslechovém místě je tahle frekvence lehce zvýrazněná, což vzhledem k vlastnictví regálovek, které papírově končí na 48 Hz při -3dB, považuju za příjemnou výhodu). Úbytek na spodním konci je u Teufelů dokonce strmější než u Shanů, ale zde se rozhodně projevuje akustika místnosti. Jakmile postoupíme o kousek výš, k 50 Hz, tak náskok Teufelů je díky většímu objemu, dvěma basreflexům a dvojnásobné ploše membrán jasně zřetelný. Vynikající je dynamika basů i na nízkých frekvencích a schopnost beden zahrát opravdu nahlas aniž by se basové pásmo začalo vytrácet. Velkou roli na tom pochopitelně hraje výkonný zesilovač, který je stabilní a pevný jako skála i při hraní na hranici možností 120W beden. To se zesilovačem cenově úměrným Teufelům nelze očekávat.
A znovu zopakuji, že pokud někdo o Ultimách píše jako o „bum-cinkách“, tak ono „bum“ je způsobené zvýrazněním v oblasti lehce vyšších basů, kde zároveň mají bedny opravdu velkorysé množství energie. Nemyslím tím, že by tohle pásmo vystupovalo nějak příliš dopředu, ale pokud jej nakrmíte signálem, vystřelí na vás s nezlomnou energií. Doslova dokonalé na filmové efekty, výbuchy, střelby, dunění vrtulníku... V hudbě to někdy může vadit. Basa pak nezní tak měkce a čistě, jak by měla a gran cassa v symfonickém orchstru, který má jen hutně zaburácet, sice zaburácí, ale i si k tomu trošku zahučí.
Transparentnost a prostor
Zvukový obraz, který Ultimy 40 před posluchačem malují, leží před bednama, je bezprostřední a jakoby zaostřený. Zvuk jasně vystupuje vně a je zřetelný. To je dané dynamikou všech měničů a jejich touhou tlačit zvuk dopředu. To vše je příjemné a ryze pozitivní. Stinnou stránkou je, že se tak děje proto, že zvuk vychází zaostřeně přímo z reproduktorů. Stereofonní obraz je tak striktně omezen roztečí reprosoustav. Při počátečním laborování s umístěním Teufelů jsem jako vždy začal s jejich polohou celkem blízko sebe. Zvuk byl nerozlišená koule. Se zvětšující se roztečí se stereo dojem zlepšoval ale jen do jednoho momentu, kdy se stereobáze roztrhla ještě před tím, než získala velikost i vně sloupky. Pro poslechovou vzdálenost 2,4m je optimální rozestup 2,2m – stereo báze je tak nejširší možná aniž by se roztrhla. Druhou nevýhodou takhle zaostřeného obrazu je striktně dvojrozměrné podání hudby. Teufely neumí hloubku prostoru, hrají v jedné rovině rovnoběžné s rovinou danou spojnicí výškáčů a jejich kolmicí k zemi.
Zde je rozdíl oproti Shanům opravdu velký. Obraz tvořený regálovkama je celkově více vzadu, nevystupuje tak před bedny jako u Ultim, ale drží se na úrovni výškáčů. Jakmile je ale v hudbě informace o prostoru, ten se krásně rozestoupí dozadu do hloubky za bedny a vytvoří přehlednou 3D scénu. Rozdíl jako se 2D a 3D televizí. Doplněno o jemnost a znatelně vyšší rozlišení Shanů v celém frekvenčním spektru je jejich celkové podání vzdušnější, přehlednější a v dobrém slova smyslu jemnější. Ačkoliv je rozestup Shanů 1,7m, je jejich stereo obraz širší (pokud takové zvuky obsahuje nahrávka, pochopitelně).
U zřetelně prostorově dobře definovaných nahrávek (předozadní prostor), Teufely neumí prostorové dozvuky zobrazit v hloubce, ale jen jimi „rozmlží“ nosný zvuk/hlas. Nevytvoří kolem hlasu prostor, ale zahalí jej jemnou mlhou. To celkově snižuje schopnost jejich rozlišení u špičkových nahrávek. Jakoby si hrály pořád tu svou a špičkové nahrávky paradoxně jejich stylu nesedí a nevyniknou. Naopak průměrné nebo dynamicky komprimované nahrávky dovedou svou agilností příjemně oživit. Proto si dovolím tvrdit, že mohou výrazně pomoct nevýrazným zesilovačům znít tak, jak se jejich majiteli s předchozími ne tak dynamickými bednami ani nesnilo. Energičnost basů těhle sloupků, byť za cenu menšího rozlišení a frekvenční přesnosti, by mohla pomáhat cenově úměrným zesilovačům, které bude většina majitelů Teufelů nejspíš používat.
Teufely jsou docela indiferentní ke kvalitě nahrávek. Super nahrávku, která si “nesedne” do jejich stylu podání hudby (jejich zvukovému zabarvení), dovedou spolehlivě zabít. Méně kvalitní nahrávku, která si s nimi ale sedne, dovedou podat vzhledem ke své ceně opravdu nečekaně velkolepým dojmem. Mluvím zde čistě o barvě zvuku, tedy frekvenční charakteristice. Ne o šířce a hloubce prostoru, které bohužel zabíjejí vždy. Ale zase: jsou to probůh bedýnky za 11 tis. Kč!
Co závěrem?
Vzhledem k ceně jsou výborné k filmům, k elektronické a taneční hudbě. Skvěle umí vyplnit prostor plným a v případě potřeby a dostatečně dimenzovaného zesilovače i velmi hlasitým zvukem. Při nepřímém nesoustředěném poslechu jsou to za 11 tis. Kč nad všechna očekávání příjemné a velmi schopné bedny. Čím víc bychom od nich ale chtěli po stránce kvalitního zvuku a soustředěného poslechu, tím víc bude tohle nadšení opadat. Skvělé na elektroniku a na filmy, čím akusticky náročnější a kvalitněji nahraná hudba, tím větší odstup od lépe hrajících (a výrazně dražších) konkurentů získávají.
Na nadarmo je výrobce řadí jako hlavní repro k setu domácího kina. Tam mají i podle mého názoru největší šanci ukázat své přednosti aniž by příliš odhalovaly své nedostatky. Kdo má rozpočet 10-12 tis. Kč a hledá bedny na pozornější poslech hudby, udělá podle mne lépe s bazarovýma regálovkama, které nepředvedou takovou dynamiku, hravost a drajv, ale budou o to přesnější a vyrovnanější.
Sloupy násobně vyšší kategorie jsou pak zvukem úplně jinde snad ve všech parametrech, ale to je logické a nepřekvapí to nikoho soudného.
